• zpravodajství
• databáze firem
• dopravní informace
• právní poradna
• rada lékaře
• kosmetická poradna
• alternativa pro život

Cesty plzeňského kraje

Hledání :

26 04 2010, 11:08, Redakce

James Goldman: LEV V ZIMĚ

Premiéra 1. května 2010 ve Velkém divadle.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – soubor činohry uvádí: James Goldman: LEV V ZIMĚ Překlad: Ota Ornest Režie: Jan Burian Scéna: Karel Glogr Kostýmy: Dana Svobodová Scénická hudba: Petr Malásek Dramaturgie: Marie Caltová Obsazení: Jindřich II., král anglický: Pavel Pavlovský Eleonora, Jindřichova manželka: Monika Švábová Richard Lví srdce, nejstarší syn: Martin Stránský Bohumír, prostřední syn: Jan Maléř Jan, nejmladší syn: Zdeněk Rohlíček Alice, francouzská princezna: Štěpánka Křesťanová Filip, francouzský král: Jakub Zindulka Premiéra 1. května 2010 ve Velkém divadle LEV V ZIMĚ – GOLDMANŮV DRAMATICKÝ EVERGREEN Život amerického dramatika a scénáristy Jamese Goldmana rámují roky 1927 a 1998. Pracoval každý den, sedm dní v týdnu, a rozsah jeho díla tomu odpovídá. Psal povídky, hry, muzikály, scénáře pro film a televizi i romány. Hry byly velmi často proměněny do podoby scénáře, romány byly východiskem pro dramatické zpracování. V Americe se proslavil muzikálem Hlouposti, který dosáhl rekordního počtu repríz a v Londýně získal dokonce Olivierovu cenu za nejlepší muzikál roku 1987. Na univerzitě v Chicagu studoval Goldman historii a fascinace dějinnými událostmi se promítla i do jeho díla. Historií se inspiroval také ve své nejslavnější hře Lev v zimě. Nejde ovšem o rekonstrukci dějinných událostí. „Postavy v této hře, jejich charaktery a jejich vášně odpovídají sice dostupným faktům, zároveň jsou však fikcemi,“ napsal sám autor. Ne náhodou si vybral rok 1183, tedy období silné vlády Jindřicha II., kdy Anglie byla nejvlivnější velmocí tehdejšího civilizovaného světa.V prosperující zemi se rozehrává velká mocenská hra. V sázce jsou nejen osobní ambice, ale i budoucnost obrovské říše. Chytrost, inteligence i kalkulace členů královské rodiny se komplikují mimořádnou emocionalitou většiny z nich. Dešifrovat, kdy je jednání upřímné, kdy jde o provokaci nebo rafinovanou hru, je občas obtížné. Teprve celek umožňuje domyslet pravdu skrytou za paravánem slov. Vitální mocenská hra je zobrazena efektní konverzační formou; otázky související se smyslem existence a jejím dozvukem za hranice smrti přesahují rámec komedie. Lev v zimě měl svoji světovou divadelní premiéru 3. března 1966 v New Yorku. Inscenace Noela Willmana získala 2 prestižní ceny a dosáhla 92 repríz. Rosemary Harrisová obdržela za roli Eleonory cenu Nejlepší herečka roku. V roce 1968 přepracoval James Goldman divadelní hru na filmový scénář. Film v režii Anthonyho Harveye se stal nejen kasovním trhákem, ale i dílem uznávaným kritikou. Ze sedmi nominací na Oscary získal tři – za hudbu, scénář a ženský herecký výkon (Katharine Hepburn za roli Eleonory). James Goldman byl kromě toho v nominaci na cenu Zlatý glóbus za scénář. Poté se Lev v zimě opět vrátil na divadelní prkna a nikdy z nich nadlouho nezmizel. V Plzni se tato komedie objevuje poprvé. Režisér Jan Burian obsadil do hlavních rolí krále Jindřicha II. a jeho ženy Eleonory Pavla Pavlovského a Moniku Švábovou. Jejich syny hrají Martin Stránský, Jan Maléř a Zdeněk Rohlíček; Jindřichova hosta a zároveň politického rivala, francouzského krále Filipa, ztvární Jakub Zindulka, Jindřichovu milenku, francouzskou princeznu Alici, Štěpánka Křesťanová. Zkoušky na Lva v zimě začaly v Plzni dost nešťastně. Monika Švábová, která se na mnohovrstevnatou roli královny Eleonory mimořádně poctivě připravovala, těsně před první čtenou zkouškou uklouzla na snad posledním ledovém zmrazku. Přestože trpěla velkými bolestmi, nejen že zkoušku absolvovala, ale ohromila kolegy tím, že svůj text už říkala zpaměti a se smyslem pro význam situací. Teprve odpoledne se na rentgenu zjistilo, že noha je zlomená. Role se ale Monika nevzdala a indispozici vyrovnává soustředěnou prací. Snad bude i v případě Lva v zimě platit přísloví: „Konec dobrý, všechno dobré.“ Marie Caltová – dramaturgyně činohry DJKT REŽISÉR JAN BURIAN O HŘE: Lev v zimě má asi všechny parametry toho, čemu se anglicky říká well-done play – dobře udělaná hra. Výrazné, odlišné silné postavy, které projdou dramatickým vývojem, mnohé na sebe odhalí a často překvapují. Napínavý děj soustředěný do jednoho času a místa, který postupně vytváří napínavý příběh odkazující k minulosti i budoucnosti a probíhající v dostatečně atraktivním prostředí. Čitelné situace, jejichž rozehrávání je víceznačné a zvraty nečekané. Dobrou dávku pikantnosti i humoru. Bohatě strukturované vztahy mezi postavami navzájem i mezi postavami a událostmi. Kvalitně vedené i bohatě rytmicky uspořádané dialogy. Scény zalidněné i intimní. A konec konců svár osobního, soukromého, rodinného, svár lásky s bojem o moc, o společenské postavení, o peníze a úspěch – tedy témata stále aktuální. POSTAVY LVA V ZIMĚ V POHLEDU HISTORIKŮ Jindřich II. (25. 3. 1133 v Le Mans – 6. 7. 1189 poblíž Tours) Syn římské císařovny Matyldy a jejího druhého manžela Geoffreye z Anjou je zakladatelem dynastie Plantagenetů. Během 35 let své vlády opanoval nejrozsáhlejší území v Evropě. Byl nejen dobrý politik, ale i odvážný válečník. Historici uvádějí, že měl „drsnou povahu a sílu sopky“. Podrobil si velkou šlechtu a omezil samostatnost církve. Jeho blízkým přítelem byl Tomáš Becket, původně vychovatel jeho synů, později kancléř. Roku 1162 ustanovil Jindřich Becketa nejvyšším církevním hodnostářem, arcibiskupem v Canterbury, v domnění, že mu bude oddán, ale přepočítal se. Becket usiloval o to, aby stát do záležitostí církve nemohl zasahovat. Po násilné Becketově smrti v roce 1170 se Jindřich na znamení pokání okázale bičoval, aby tím oslabil další spory. Pravidelně svolával sjezdy vysoce postavených šlechticů a tím vlastně položil základ budoucího parlamentu. Vytvořil fungující právní systém. Roku 1152 se oženil s čerstvě rozvedenou francouzskou královnou Eleonorou. Když se zapojila do jeho sporů se syny, nechal ji v roce 1174 uvěznit. Jindřich byl vzdělaný a podporoval umění. Kromě rodné francouzštiny ovládal latinu a italštinu; angličtinu nikdy nezvládl. Měl slabost pro ženy. V konci života, který byl poznamenán věčnými spory se syny, byl smutný a samotářský. Roku 1187 se Jindřich spojil s francouzským králem Filipem Augustem. Ten mu vydal listiny, ze kterých se dozvěděl, že jeho jediný oblíbený syn Jan je zrádce. V šestapadesáti letech podlehl mozkové mrtvici. Eleonora Akvitánská (kolem 1122 – 31. 3. 1204) Dcera vévody Viléma X. se stala dědičkou Akvitánie a Gaskoňska. Stát akvitánských vévodů patřil k nejrozvinutějším oblastem Evropy, dvůr v Poitiers byl střediskem truvérské dvorské kultury. Eleonora byla vzdělaná, uměla číst a psát v latině, rozuměla hudbě a literatuře. Ráda jezdila na koni a věnovala se sokolnictví. Ludvíka si vzala v patnácti letech a přinesla mu věnem Akvitánii. Podle smlouvy ale měla zůstat tato země nezávislá a měl ji zdědit Eleonořin nejstarší syn. Během manželství se stal Ludvík VII. králem Francie. Eleonora porodila Ludvíkovi pět dcer. Ludvík ji miloval, tchýně ji pro její neortodoxní postoje nesnášela. Jako vojevůdce se zúčastnila II. křížové výpravy. V důsledku jejího špatného rozhodnutí padlo 7 000 vojáků a navíc pobouřila svým milostným dobrodružstvím. Na krátkou dobu byla uvězněna a roku 1152 donucena k rozvodu. V témže roce se provdala za Jindřicha II., který byl o jedenáct let mladší. Porodila mu čtyři syny. V roce 1173 se její sokyní stala Rosamunda Cliford, Jindřichova největší láska. Po třech letech byla Rosamunda otrávena a šeptalo se, že v tom měla Eleonora prsty. Ze msty se připojila ke vzpourám synů a vyneslo jí to 15 let vězení. Roku 1189, po Jindřichově smrti, pomohla Richardovi ke koruně a v době, kdy válčil, se stala regentkou. Dožila se i panování svého syna Jana. Zemřela ve dvaaosmdesáti letech. Richard Lví srdce (září 1157 v Oxfordu – 6. 4. 1199 v Chalusu v Akvitánii) Za deset let své vlády se projevil jako prototyp rytířského krále. Pro svou neuvěřitelnou odvahu a sílu byl hrdinou středověkých romancí a trubadúrských písní. Ve skutečnosti se politikou příliš nezabýval. Podle historiků byl jeho život „záchvatem zuřivého násilí“. Svému bratru Janovi nedal žádné území, pouze roční apanáž. Během III. křižácké výpravy do Palestiny se dozvěděl, že Jan chystá s pomocí domácí šlechty převrat.Vyjednal příměří a přes Rakousko se vracel v kupeckém přestrojení domů. Byl ale odhalen a vydán německému císaři Jindřichovi VI. Strávil dva roky v zajetí, než se Eleonoře podařilo shromáždit 150 000 hřiven stříbra na výkupné. Jan se před vrátivším se bratrem pokořil. Richardovo manželství s královnou Berengarií bylo pro jeho homosexualitu formální. Válka s Filipem II. se mu stala osudná. Byl raněn šípem při obléhání hradu a zemřel na následky otravy. Jan I. Bezzemek (24. 12. 1167 v Oxfordu – 19. 10. 1216 v Newarku) Jan nebyl ani válečník ani politik ani dobrý hospodář. Spojoval v sobě krutost a nízkost duše. Dokázal neuvěřitelné – v odporu proti němu se sjednotila šlechta, církev, měšťanstvo i poddaní. A navíc dal během jeho panování papež zemi do klatby. Situace využil Filip II. a ve válce připravil Jana o většinu anglických držav ve Francii. Janovi nepomohlo ani spojenectví s bratrancem, německým císařem Otou IV. Roku 1215 byl donucen podepsat Velkou listinu svobod (Magna charta libertatum), která měla zabránit zneužívání královské moci. Její plnění kontrolovalo 25 šlechticů z nejvyšších kruhů. Králem byl sedmnáct let. Zemřel na selhání trávení po požití nadměrného množství broskví a mladého moštu. Bohumír (Geoffrey) se nikdy nestal králem. Vlastnil Gaskoňsko a zemřel ještě za panování svého otce. Jeho syna Artuše nechal zabít Jan Bezzemek, který se obával princovy popularity. Filip II. August ( 21. 8. 1165 v Paříži – 14. 7. 1223 v Nantes) Francouzský král z dynastie Kapetovců byl synem Ludvíka VII. a Adély z Champagne. Za jeho panování se Francie poprvé stala velmocí. Byl to obratný politik. V době, kdy neměl moc ani prostředky, podněcoval vzpoury Jana a Richarda proti otci. Potom s nimi střídavě uzavíral spojenectví nebo vedl války. Měl podporu církevních hodnostářů. Zakládal města, která mu platila daně. Za jeho panování byla postavena katedrála Notre-Dame a zámek Louvre. Založil pařížskou univerzitu, na které podporoval zejména filozofické a právnické vzdělání. Problémy měl pouze s manželkami. Nepodařený rozvod s dánskou princeznou Ingeborg mu vynesl interdikt papeže Inocence III.. Zpracovala Marie Caltová